Řecko (oficiálně Řecká republika) je země nacházející se v jihovýchodní Evropě. Jeho populace je přibližně 10,7 milionu (od roku 2018), největším a hlavním městem jsou Atény. Řecko leží na jižním cípu Balkánu a nachází se na křižovatce Evropy, Asie a Afriky. Sdílí pozemní hranice s Albánií na severozápadě, Makedonií na severu a Bulharskem na severu a Tureckem na severovýchod. Egejské moře leží na východ od pevniny, Jónské moře na západ, Krétské moře a Středozemní moře na jih. Řecko má nejdelší pobřeží Středozemního moře a 11. nejdelší pobřeží na světě o délce 13 676 km (8 498 mil), kde najdete mnoho ostrovů, z nichž cca 230 je obydlených. Osmdesát procent Řecka je hornatých, přičemž hora Olymp je nejvyšším vrcholem ve výšce 2918 metrů. Země se skládá z devíti tradičních zeměpisných oblastí: Makedonie, střední Řecko, Peloponés, Thesálie, Epirus, Egejské ostrovy (včetně Dodecanese a Kyklad), Thrákie, Kréta a Jónské ostrovy.

Názvy řeckého národa a jeho země ve většině jazyků (včetně češtiny) vycházejí z některého z následujících tří zdrojů. První a nejčastější varianta, k níž patří české Řecko a např. také anglické Greece, francouzské Grèce i německé Griechenland, pochází z latinského výrazu Graeci, který byl podle Aristotela starověkým názvem Řeků. Druhá varianta, která se vyskytuje např. v tádžičtině a uzbečtině, vychází z názvu území Iónie (řecky Iónía). Třetí podobou, kterou používají i sami Řekové, je Héllas podle mýtické Heleny. Gruzínsky se Řekům říká Berdzeni podle gruzínského slova „brdzeni“, což znamená „moudrý“.

Fauna a flóra:
Okolo 50 % řeckého území je pokryto lesy s bohatě rozličnou vegetací, od horských jehličnanů až k přímořskému typu vegetace. Řecké lesy jsou domovem posledním hnědým medvědům a rysům ve východní Evropě, stejně jako dalším druhům, jakými jsou mmj například vlci, srnci, divoké kozy, lišky, divoká prasata apod. V moři kolem Řecka žijí tuleni, mořské želvy, žraloci, delfíni i krakatice...

Jazyky:
Úředním jazykem v Řecku je novořečtina Dimotiki (lidový jazyk), kterým již dlouho hovořila většina obyvatel Řecka. Dimotiki se vyvinul ze starořečtiny, konkrétně z jazyka koiné (společná řeč), který byl vytvořen v 3. stol. př. Kr. na základě jónské attičtiny jako univerzální jazyk všech Řeků. Kromě standardní novořečtiny dimotiki existují i jiné novořecké jazyky, jimiž hovoří určité skupiny Řeků. Jsou to jazyky pontská řečtina (asi 2 miliony uživatelů), tsakonština (vychází ze starověké dórštiny) a kapadócká řečtina. Nejrozšířenějším menšinovým řeckým jazykem je pontská řečtina, kterou mluví pontští Řekové. Kapadóčtina a cakonština jsou spíše na ústupu.
V Řecku se mluví také albánskou arvanitštinou, kterou používají Arvanité (asi 200 000 uživatelů), románskou arumunštinou, kterou mluví řečtí Arumuni (asi 100 000 uživatelů) a řeckou slovanštinou, kterou hovoří řečtí Slované (asi 60 000 uživatelů). Muslimská turecká menšina mluví turecky.

Náboženství:
Ještě před nadvládou Osmanů bylo Řecko součástí Byzantské říše. Státní, stejně jako náboženské centrum říše, bylo Konstantinem I. přesunuto do Konstantinopole (dnešní Istanbul). Od Konstantinových časů se ortodoxní křesťanská víra úspěšně rozvíjela a rozšiřovala do východní Evropy. Dokonce i pod nadvládou Turků a po opakovaných pokusech jezuitů a poté protestantů o převrácení na svou víru, ortodoxní křesťanství přežívalo a vzkvétalo.
Úloha ortodoxní církve v oblasti udržování řecké etnické a kulturní identity během 400 let Osmanské nadvlády posílila pouto mezi náboženstvím a vládou. Většina Řeků i mnoho z těch, kteří nebyli stoupenci křesťanství, uctívají a respektují ortodoxní křesťanskou víru, chodí do kostela a slaví hlavní svátky, a jsou citově spjati s ortodoxním křesťanstvím jako se svou národní vírou.
Řecká ústava odráží tento vztah tím, že zaručuje absolutní svobodu vyznání, zatímco definuje “převládající náboženství” Řecka jako východní ortodoxní církev Ježíšovu. V praxi jsou ortodoxní církev a světský stav vzájemně blízce spjati. Jejich společný souhlas je potřebný pro stavbu kostelů apod. Kněží přijímají plat od státu. Prezident republiky přísahá na Bibli svatou a ortodoxnímu křesťanství je dáváno přednostní místo v náboženských předmětech v prvotním vzdělávání. Církvi také bylo umožněno udržet si své rozsáhlé portfolio finančního majetku vyňatého z daňové a rozpočtové evidence.
Většina Řeků (95–98 %) je alespoň formálními členy východní ortodoxní církve, ačkoliv zachovávání náboženských tradic v posledních letech klesá. Řečtí muslimové tvoří okolo 1,3 % populace a žijí převážně v Thrákii. Rovněž zde žijí příslušníci římskokatolické církve, hlavně ve městě Patra, v souostroví Kyklad na ostrovech Syros, Paros a Naxos, protestanti a Židé, hlavně v Soluni (která bylo kdysi důležitým židovským městem až do holokaustu). Určité skupiny v Řecku se také snažily oživit staré řecké náboženství.

Kultura:
Řecká kultura položila základy moderní evropské kultury. Mnohé poznatky byly známy již starým Řekům, kteří založili např. filosofii, divadlo, astronomii, rétoriku, moderní medicínu či demokracii. Velký je i vliv řeckého jazyka v evropských jazycích. Slova jako ekonomika, politika, matematika, televize, strategie či aristokracie jsou řeckého původu.
Řecká kultura prožila svůj další velký rozmach během byzantské doby, hlavně ve 12.–15. století, pak dalšímu velkému rozvoji bránila osmanská nadvláda. Do 17. století patřila mezi nejkulturnější evropská centra i Kréta, kde vládli Benátčané. Vyspělá kultura přetrvala i na Jónských ostrovech, kde Turci nikdy nevládli, ale i v Anatolii, která sice patřila Turkům, ale díky vyspělým velkoměstům si Maloasijští Řekové dokázali udržet moderní kulturu. Obrození nastává koncem 19. století, po osvobození Řecka.
Kultura současného Řecka vychází především z byzantských a ze starověkých tradic. Nejdůležitějším aspektem společnosti je řecká ortodoxní byzantská křesťanská církev, kterou vyznává většina Řeků. Celkově má řecká kultura blíže k orientálním zemím než k Evropě. Ale i tak tvoří jakousi vstupní bránu mezi západem a orientem. Orientální prvky jsou v řecké kultuře patrné už od mykénské kultury. Řekové jsou národ, který se rád baví při dobré hudbě, tanci, jídle a víně.

Hudba a tance:
Hudba je pro Řeky jedna z nejdůležitějších částí jejich života. Nejpopulárnějším žánrem je lidová hudba a hudba z ní vycházející. V žádné jiné zemi v Evropě není lidová hudba a tradiční tance tak populární jako v Řecku, kde dokonce i dnes vznikají nové lidové písně. Řecká hudba má kořeny v starořecké hudbě a již od mykénské doby patří pod orientální styly hudby.
Tradiční lidová hudba je odlišná v různých tradičních krajích Řecka. Rozděluje se na lidovou hudbu pevninského Řecka, lidovou hudbu z Kréty, Jónských ostrovů, Egejských ostrovů a z krajů, které byly obývané Řeky do řecko-turecké výměny obyvatel v r. 1923, tedy lidová hudba Pontských, maloasijských a Kapadóckých Řeků. Pevninská hudba z Makedonie a trakt se podobá ostatní balkánské hudbě, hudba z Epiru, Thesálie, Rumélie a Peloponésu (dimotiki Musik) je však specifická a zároveň nejpopulárnější celořecká lidová hudba. Tradiční nástroje jsou hlavně dechové – klarinet, zurna a flojera, v pozadí zní brnkací udi či laut. Nejznámější písně z této oblasti pocházejí od novořeckých kmenů, Sarakacanů a Karagunidů a také z peloponéského kraje Arkádie. V mnoha písních se slaví i hrdinský boj Řeků proti Turkům. Tradiční mužskou ozdobou je oblíbená suknice fustanella. Hudba z řeckých ostrovů (nisiotika) je odlišná, dominují zde housle a hudba je více melodická. Podobnou hudbu mají i Maloasijští Řekové (mikrasiatika). V jejich tradiční hudbě převládají převážně brnkací nástroje (kanonaki, udi) a housle. Hudba z Pontu (pondiaka) je odlišná, hraná na smyčcový nástroj kemence, písně jsou rychlé v silném orientálním tónu. Zvláštní postavení má i hudba z Kréty (kritika), kde je tradičním nástrojem smyčcová lyra, podobná jako kemence. Písně jsou často rychlé a melodické. Tradiční je zde i mandináda, vtipná rýmovaná pořekadlová píseň. Mandinády jsou v Řecku velmi populární.
Tradiční řecké tance (choroi) se tančí obvykle v kruhu (kyklos) a většina z nich má starověký původ, jako např. tanec syrtos, který se tančí ve všech oblastech a první zmínka o něm je z 1. stol. po Kr. Podobným tancem je i kalamatianos a klistos, které se tančí v pevninském Řecku. Tradičním tancem pevninského Řecka je akrobatický tanec tsamiko, nazývaný také kleftikos Choros, tedy zbojnický tanec. Na ostrovech se tančí tance susta či pidichtos, na Krétě je nejznámější divoký tanec pendozalis či siganos. Některé mužské tance bývají doprovázeny výstřely. Typické maloasijské tance jsou zeimbekiko,karsilamas a ženský břišní tanec tsifteteli'. Pontské tance jsou také velmi divoké, známé jsou tik, dipat či trigona. Kapadóčtí Řekové tančí tance seite, es vassilis či leilalum.
Po výměně obyvatel mezi Řeckem a Tureckem v roce 1923 přinesli Maloasijští Řekové do Řecka svou tradiční hudbu, zpočátku zpívali ironicky, o problémech, drogách, tento styl je známý jako Rembetiko. Hrálo se v tradičních anatolských tónech, převažovaly zde brnkací nástroje. Po druhé světové válce se tento styl zpopularizoval, tedy i nástroje jako buzuki, které se stalo nejpopulárnějším nástrojem Řeků.
Zlatý věk řecké hudby nastal v 50.–70. letech, kdy vznikl styl laika, hraný na buzuki. Jsou to tzv. písně syrtaki, které skládali známí skladatelé jako Mikis Theodorakis (autor hudby k filmu Řek Zorba), Vassilis Tsitsanis, Manos Chatzidakis, Stavros Xarchakos, Nikos Gatsos či Manos Loizos. Nejznámější zpěváci byli Grigoris Bithikotsis či Stelios Kazantzidis. Z tohoto stylu se vyvinula v 80. letech tzv. synchroni laika, která je nejpopulárnějším stylem dodnes, nesmí zde chybět buzuki. Dnes je populárním stylem i tradiční břišní tanec tsifteteli, také v doprovodu buzuki. Věnují se mu zpěváci jako Tasos Bugas či Notis Sfakianakis.
Mezi skladateli vážné hudby proslul avantgardní tvůrce Iannis Xenakis, dále Spyridon Samaras, Nikos Skalkottas nebo Manos Hatzidakis, držitel Oscara za filmovou píseň z roku 1960 (šlo o prvního Oscara v této kategorii pro neanglicky mluvený film). Především jako dirigent proslul Dimitri Mitropoulos. Z interpretů si celosvětovou slávu vydobyla sopranistka Maria Callasová. V jejích stopách šla Agnes Baltsaová. V populární hudbě se prosadili Nana Mouskouri, Demis Roussos, Melina Mercouri, Jorgos Dalaras, Maria Farantouri, Haris Alexiou nebo Sakis Rouvas. V oblasti elektronické hudby se proslavili Vangelis, Yanni nebo Steve Angello.

Zvyky a tradice:
Řekové jsou velmi konzervativní lidé, kteří ctí své starobylé tradice, někdy vycházející ještě z pohanských dob. Největšími řeckými slavnostmi jsou tradiční vesnické veselice panijiria, které se pořádají na počest různých svatých (ve starověku na počest bohů) či na oslavu dobré úrody (svátek chleba, hroznů, melounů). Při těchto zábavách se tančí na hlavním náměstí, kde se hoduje několik dní. Tradiční oslavy křesťanských svátků jako Velikonoce a Vánoce si uchovaly množství zvyků z předkřesťanské doby. Lidová mytologie vychází ze starořecké mytologie, je plná pohanských bohů a pověr. Známý je příběh o dřevorubci, kde vystupuje říční bůh, který trestá lidskou chamtivost. Příběh o Jannise a Mandritse, o nerozlučné lásce, obsahuje prvky z řeckých mýtů o Filemonovi a Baucis či o králi Midasovi.
Velkým svátkem je i svatba (gamos), kde se slaví několik dní. Na venkově není výjimečné vidět na svatbě až 1000 hostů. Na prvním místě je u Řeků rodina, která drží spolu a je nerozlučitelná, proto děti žijí se svými rodiči i v dospělosti, často i se svou rodinou. Pro Řeky je tradiční pohostinnost (filoxenia).

Literatura:
Řecká literatura začíná v 9. stol. př. n. l. mýtografem Homérem. Řekové poté vymysleli epos i drama, tedy komedii a tragédii. Nejvýznamnější starověcí spisovatelé byli např. autoři tragédií Sofoklés, Eurípidés a Aischylos, autoři komedií Aristofanés a Menandros, tvůrce biografií Plútarchos, básník Hésiodos, básnířka Sapfó, bajkař Ezop či Lúkianos, který je někdy označován za zakladatele sci-fi.
Nejvýznamnější byzantský román je od neznámého autora: Digenis Akritas. Líčí příběh byzantského vojáka, který zabije draka a zažívá velkou lásku. Koncem 10. století byl vytvořen rozsáhlý lexikon Suda. Jde o nesmírně cenný tím, který přepsal a uchoval řadu významných antických literárních děl, která se na západě ztratila. Autor monumentální encyklopedie Suda je neznámý, encyklopedické práci se ale věnoval například Fotios. K byzantským básníkům patřil Georgios Pisides.
Za zakladatele moderní řecké literatury je považován Visentzos Kornaros, který v 16. stol. napsal jedno z nejvýznamnějších renesančních děl, Erotokritos, milostný román zasazený do starověkých Athén. Velkou roli v ustavování moderní řecké kultury sehrálo na počátku 19. století osvícenské hnutí Diafotismos. K jeho klíčovým představitelům patřili dva spisovatelé, Rigas Feraios a Adamantios Korais, který vytvořil novodobou spisovnou řečtinu (kathareusu), kterou v letech 1828–1835 shrnul ve slovníku Atakta. Ve stejné době, kdy působili diafotisté, se na Jónských ostrovech ustavila básnická škola, jejím hlavním představitelem byl Dionysios Solomos. Jeho zřejmě nejznámějším dílem je Hymnus na svobodu (Imnos is tin eleftherian) z roku 1824. Jeho první dvě sloky jsou od roku 1865 textem řecké státní hymny.[76]
Po zisku nezávislosti v roce 1829 se centrum kulturního života přirozeně přesunulo do Athén. Zde se ustavila tzv. Nová athénská škola, někdy zvaná též palamasovská, to podle její nejvýraznější osobnosti, Kostise Palamase, který je mj. autorem textu Hymny olympijských her.[77] Výraznou básnickou osobností konce 19. století byl Konstantinos Kavafis, který jako první použil v řecké poezii volný verš a otevřel některá nová témata, jako byla např. homosexualita.[78] Prosadil se i básník Jean Moréas, který však splynul s francouzským kulturním prostorem. Na začátku 20. století svá vrcholná díla vytvořil Angelos Sikelianos. Prvním velkým moderním řeckým prozaikem se stal Alexandros Papadiamantis.
Hvězdami meziválečné řecké poezie byli Kostas Karyotakis, Jorgos Seferis a Odysseas Elytis. Dva posledně jmenovaní nakonec za své dílo obdrželi i Nobelovu cenu za literaturu. K významným představitelům poválečné poezie patří Manolis Anagnostakis nebo komunisticky orientovaný Janis Ritsos, v próze dosáhl světového věhlasu Nikos Kazantzakis, stvořitel Řeka Zorby. K nejznámějším současným autorům patří Dimitris Lyacos.

Výtvarné umění a film:
Nejvýznamnějšími antickými sochaři byli Polykleitos, Feidiás a Praxiteles. Ke slavným byzantským malířům ikon patřil Theofanés Řek, který ovlivnil i ruské malířství, neboť v Moskvě strávil závěr života.
Na Krétě působil v 16. století malíř El Greco (vlastním jménem Dominikos Theotokopulos), který se nakonec prosadil hlavně ve Španělsku, a je považován nejen za největšího řeckého malíře, ale je možná i nejslavnějším moderním (tedy neantickým a nebyzantským) Řekem vůbec. Akademický realismus reprezentoval v 19. století Nikolaos Gyzis. Ve Volosu se narodil malíř Giorgio de Chirico, hlavní představitel tzv. metafyzické malby. Jannis Kounellis patřil k hnutí zvanému arte povera.
Nejvýznamnějším výstavním prostorem v Řecku je Národní galerie – Muzeum Alexandrose Sutzose v Athénách. Vznikl roku 1878 na Athénské univerzitě, ale impuls k rozvoji přišel až když roku 1896 daroval právník Alexandros Sutzos státu svoji sbírku.
Nejoceňovanějšími řeckými filmovými režiséry jsou Theo Angelopoulos a Costa-Gavras, který emigroval do Francie. V Hollywoodu se akčními trháky prosadil George Pan Cosmatos, tvoří tam i Yorgos Lanthimos. K nejslavnějším řeckým herečkám patří Irene Papasová a Katina Paxinou.

Kuchyně:
Řecká kuchyně je typickou středomořskou kuchyní. Obecně je velmi zdravá. Řekové konzumují velké množství olivového oleje, který je základem skoro každého jídla. Většina jídel pochází ze starověkého období, přestože mnohé mají dnes turecká jména, jako např. tradiční medový zákusek baklava, o kterém se zmiňoval již spisovatel Athénaios v 2. stol. K tradičním řeckým jídlům patří pečené maso (zejména jehněčí a kozí), ryby a mořští živočichové, saláty (nejznámější je řecký salát, v Řecku zvaný choriatiki), sýry (nejznámější je feta), musaka (zapékaný lilek s rajčatovou omáčkou), suvlaki a gyros, pastitsio, dolmades (vinné listy plněné ragú), různé druhy omáček na těstoviny a omáčka tzatziki. Řecké zákusky jsou medové a velmi sladké, existuje množství druhů, ale nejznámější je zmiňovaná baklava.
Řecká kuchyně byla ovlivněna italskou kuchyní, z níž pocházejí jídla jako pastitsio, těstoviny či stifádo. Kvalitní je i řecké víno a alkoholické nápoje ouzo, retsina a metaxa. Oblíbeným nápojem je i tradiční frapé, které vzniklo v Řecku.

Sport:
Starověké Řecko pořádalo soutěže zvané olympijské hry. Byly pořádány od 8. století př. n. l. do přelomu 4. a 5. století, každé čtyři roky v Olympii. Konaly se v srpnu nebo září k poctě boha Dia. Klasickými disciplínami byly běh (nahých atletů, nebo těžkooděnců), hod diskem, hod oštěpem, skok do dálky se závažím, různé druhy zápasu (orthopalé, katopalé, pygmé, pankration), ale také třeba soutěž trubačů. Na starověké hry navázaly na konci 19. století novodobé olympijské hry, proto se ty první, roku 1896, odehrály v řeckých Athénách. Roku 2004 se v Athénách konaly olympijské hry znovu.